Napište nám

Prof.PhDr. Jaroslav Peprník, CSc. je český filolog, lingvista, anglista a autor celé řady monografií a učebnic. Nejvíc jej ale proslavila Angličtina pro jazykové školy, kterou mají v živé paměti celé generace studentů. V exkluzivním interview si s Belishou povídal o tom, jak se ke studiu angličtiny dostal on sám, jak vznikala výše zmíněná učebnice i na čem pracuje v současné době.

 

 

 

Jak jste se ke studiu angličtiny dostal? Odkud se ve Vás vzal tak hluboký zájem o studium jazyka a kultury anglosaských zemí?

Na gymnáziu angličtina nebyla, učil jsem se od primy němčinu, od tercie latinu, od kvinty francouzštinu. Zájem o angličtinu ve mně ve 14 letech vzbudila četba amerických autorů (Jack London,  Bret Harte, J. O. Curwood), Kiplingovy povídky z Indie, příběhy Ernesta Thomsona Setona o zvířatech v kanadské přírodě, cestopisy Kořenského a Vráze z jejich cesty kolem světa, články o Yellowstoneském národním parku a o Havaji v měsíčníku Širým světem, knihy o dobývání Severního a Jižního pólu (admirál Peary, kapitán Scott), ale i romány z Dalekého západu od Karla Maye a Verneův „Tajuplný ostrov“ s kapitánem Nemo. Ovšem nebýt toho, že otec, advokát na malém městě, měl velkou a hlavně všestrannou knihovnu, a třebaže se o angličtinu nezajímal, měl doma Krupičkovu učebnici anglické konverzace, Lošťákovu anglickou gramatiku a Jungův střední anglický slovník, mé romantické okouzlení západním světem by bylo šlo do ztracena a nikdy by se ze mě nebyl stal anglista.

 

Někdy začátkem kvinty mě napadlo začít se učit jazyk, který nikdo v našem městečku neznal a který za války byl jazykem našich západních spojenců. Snažil jsem se dodržet soukromou učební disciplínu a vytrval jsem, zvláště když bylo vidět pokroky. Věděl o tom pouze jeden můj kamarád ve třídě. První lekce v mé učebnici konverzace se jmenovala „Human body“, tedy ne zrovna nejpotřebnější slovní zásoba pro konverzaci. Text byl ve třech sloupcích, anglický, transkripce výslovnosti a český překlad. Takže jsem vlastně prokázal platnost jedné pedagogické teorie, totiž že nezáleží, z čeho se učíte, důležité je vytrvat. Znám jen jednoho dalšího anglistu v republice, který si osvojil angličtinu mimo školu, je to profesor Martin Hilský. Ale na rozdíl ode mne měl v Praze soukromého učitele.

Kritická doba byla od září 1944 do konce války, protože to jsem byl „totálně nasazen“ v továrně na letadla v Bučovicích, bydlel ve světnici v dřevěném baráku (velitelem byl starý SA-man) s pěti dalšími osobami a pracovní doba byla deset hodin denně (moji o rok starší, tj. osmnáctiletí spolužáci, už museli pracovat dvanáctky a noční směny), takže k učení se musel člověk nutit. Jako kuriozitu bych ještě uvedl, že když jsem skončil s tlustou konverzační učebnicí, napsal jsem si do Německa o německou učebnici angličtiny, adresu jsem náhodou objevil v novinách. Třebaže Německo bylo ve válce s Anglií, Němci mi učebnici poslali. A pak ještě za měsíc přišel z nakladatelství korespondenční lístek, že jsem částku přeplatil o jednu marku a třicet pfeniků a že mi tedy tuto částku posílají a omlouvají se za zdržení (zřejmě kvůli bombardování). Sdělení končilo: S pozdravem, Heil Hitler. Byla to užitečná, moderní učebnice. Tak během čtyř let jsem si osvojil stejně rozsáhlou slovní zásobu v angličtině jako ve školní francouzštině. V roce 1944 jsem už četl v překladu i klasiky, E. A. Poea, Josepha Conrada, Dickensův Klub Pickwickovců, a jako první knihu v anglickém originále, „The Happy Prince“ od Oscara Wildea, což je dosti těžká četba, vzhledem k dlouhým popisům.

 

Jediný autentický anglický předmět jsem zhlédl ve výkladní skříni jednoho obchodu na hlavní třídě v Brně. Byla tam vystavena kořist z bojiště v severní Africe z období, kdy generál Rommel vítězil nad Montgomerym. Mezi vystavenou ukořistěnou výstrojí britské armády byl kanistr na vodu s velkým bílým nápisem WATER.

 

V první polovině května 1945 jsem dostal první honorář za znalost angličtiny. Do Ivančic přišel anglicky psaný telegram z Venezuely, kde syn židovského statkáře svému otci oznamoval, že je naživu (otec přežil válku v Terezíně), a protože jsem byl ve městě jediný znalý angličtiny (zahraniční vojáci se ještě nevrátili), byl jsem vyzván jej přeložit a za odměnu dostal konvičku dobrého mléka.

 

Osmou třídu gymnázia a maturitu nahradila tříměsíční intenzívní výuka od června do srpna, abychom v září se mohli přihlásit na vysokou školu. Na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně jsem chtěl studovat francouzštinu a angličtinu, neboť kupodivu oba jazyky jsem znal už přibližně stejně. Na děkanátě u zápisu mi však řekli, že kombinace A – Fr se nepovoluje, neboť jako absolvent bych se octnul pravděpodobně na malém městě a tam se na škole učí jen buď A nebo Fr, takže bych neměl dostatečný úvazek. Radili mi změnit kombinaci. Na místě, aniž jsem se mohl s někým poradit, jsem se musel rozhodnout. V jakémsi osvícení jsem odložil franštinu a ponechal si angličtinu, ač logicky vzato to mělo být naopak. V tom momentě tedy můj život nabral směr, který již neopustil. Jako náhradní předmět jsem si zvolil dějepis, protože poskytuje všeobecné vzdělání. Ovšem být to dnes, nesložil bych přijímací zkoušku na angličtinu na fakultě. Má výslovnost angličtiny musela být nedokonalá. Ale když jsem na podzim 1945 nastoupil na anglistiku, v hodinách dvou rodilých mluvčích (Mr Jowett byl vedoucí brněnské pobočky Britské rady, Mrs Kocmanová původem Skotka, byla manželka čs. zahraničního vojáka) jsem si výslovnost brzy přizpůsobil. Takže v životě jsem nedělal přijímací zkoušku ani na univerzitu ani na střední školu, jen na obecnou školu (abych mohl nastoupit rovnou do 2. třídy).

 

Jak se rozvíjela Vaše angličtina dál? Kterou anglicky hovořící zemi jste navštívil jako první?

Na anglistice jazyk přednášel profesor Vachek, anglickou literaturu docent Štěpaník, lektorská cvičení měl Samuel Kostomlatský, který 1. světovou válku strávil v Británii a od té doby učil na Jazykové škole v Brně. Znalost současné angličtiny jsem si však nejvíce rozvíjel četbou anglických týdeníků, jež dodávala Britská rada, a korespondencí s pen-friendem, přesněji pen-friendkou, studentkou botaniky a zoologie v Oxfordu. Její podrobné dopisy o studentském životě byly pro mě učebnicí hovorové angličtiny. Psala mi ještě dva roky po vystudování, to už s manželem byli usazeni na břehu jezera Tanganyika, kde se její muž stal správcem rezervace.

První anglicky hovořící země, kterou jsem navštívil, byla Velká Británie.  Z podnětu asistenta dr. Jana Firbase jsem v listopadu 1947 podal na ministerstvo školství žádost o účast na letní škole londýnské univerzity (16.7. – 12. 8. 1948). Někdy v lednu přišla kladná odpověď. Než jsem mohl požádat o vystavení pasu, proběhl Vítězný únor, a já potřeboval schválení cesty od zástupce KSČ z Ivančic. Ten mi to nakonec podepsal, ač se ošíval – prý mu Anglie smrdí – ale já měl v ruce dopis z MŠ, že mě vysílají do Londýna, a on se neodvážil vzdorovat ministerstvu.

Tak v polovině července jsem vyjel na svou Grand Tour. Zcela sám, předtím jsem si musel obstarat tranzitní víza pro americkou a pro francouzskou okupační zónu Německa a pro Francii, přepravit se lodí přes kanál La Manche a posléze z nádraží Waterloo se dopravit do čtvrti Kensington. Letní škola byla vlastně přehlídka národností. Zastoupeny byly Skandinávie, Itálie, Francie, Španělsko a Portugalsko, ale i Turecko a Irák. Z východní Evropy pouze jedna Jugoslávka, dcera diplomata. Můj překvapivý závěr byl, že lidé na celém světě jsou si velmi podobní.

Program letní školy začínal v 9 hodin plenární přednáškou, střídavě o jazyku a o literatuře, potom následovala výuka konverzace v kroužcích po šesti až osmi studentech. Velkým přínosem v programu byly odpolední exkurze, např. návštěva soudu, parlamentu, tiskárny novin, londýnského přístavu s doky, historických pamětihodností jako byly Guildhall a Mansion House. Cenné byly i společné zájezdy do Oxfordu, do Stratfordu (s návštěvou představení v Shakespeare Memorial Theatre) a do Cambridge.

Nejpamátnější má soukromá akce byla účast na zahajovacím ceremoniálu olympijských her 29. července 1948 v Londýně. V královské lóži seděla s otcem i princezna Alžběta, tehdy dvaadvacetiletá, tj. o rok starší než já. Takže z Angličanů vlastně znám nejdéle (68 roků) Alžbětu II., neboť ostatní moji přátelé z té doby už nejsou naživu. Na stadionu ve Wembley jsem byl ještě jednou, zhlédnout  Emila Zátopka v běhu na 5 000 metrů.

V roce 1948 jsem poznal Londýn, jaký již není. Pamatuji například dvoupatrové tramvaje, jež jezdily ještě na předměstích, i když v centru už ne. Na mnoha stanicích metra se do podzemí sjíždělo výtahem. Na Piccadilly Circus byla reklama na Bovril – anglickou přísadu do polévky. A hlavně – v Londýně bylo pramálo aut a ani jediná výšková budova – první výjimku magistrát učinil až pro třicetipatrový hotel Hilton z r. 1963; výškový rekord St. Paul’s (z r. 1710) trval tedy 254 let.

Povzbuzen tím, jak jsem zvládnul cestu do Londýna, rozhodl jsem se cestovat autostopem po Británii. První zkušební, třídenní okruh zahrnoval Winchester, Portsmouth, Salisbury, Stonehenge, Southampton, jednou jsem dostal najíst v táboře zahraniční polské armády ( ta se nehodlala vrátit do tehdy již komunistického Polska). S legitimací Youth Hostels jsem vyrazil do East Anglia, kde v Norwichi bydlela moje známá studentka z Oxfordu. Další „místní“ autostop byl z Londýna do Canterbury a do Brightonu. Na těchto cestách jsem zaregistroval plakát „Lend a hand on land“, a tak se přihlásil ve Studentské unii na polní práce; vybral jsem si vzdálené hrabství Yorkshire v severní Anglii, protože cesta vlakem byla placená.

Bylo nás tam asi 80 studentů brigádníků. Ubytování bylo v bývalém zajateckém táboře pro Němce, ve dvou tzv. Nissen huts, to jest betonová deska a na ní hangárovitý kryt z vlnitého plechu. Kovové postele ve dvou řadách. Na okraji tábora byl kůl s tabulkou: Kdo se vzdálí z tábora, hrozí mu, že bude zastřelen („is liable to be shot at“), ponechali to jako památku na válku. Nákladní auta nás rozvážela na farmy v okolí. Tak jsem získal druhého anglického, a to již celoživotního přítele. Tehdy to byl ještě student medicíny na prestižní Christ Church College v Oxfordu. Až po 20 letech jsem ho mohl navštívit v Yorku, kde měl ordinaci. Na polní práci jsem vydělával 2s.6d. na den a za dva týdny jsem si vlastně našetřil na další cestování autostopem (na nocleh a skromné jídlo). Z místních spolupracovníků mi utkvěl v paměti jeden starý anglický zemědělský dělník. 3. září přišel na poli za mnou a řekl: „Hlásilo rádio, že zemřel váš prezident Beneš.“ A dodal větu, kterou si dosud přesně pamatuji: „Chudák, komunisti mu zlomili srdce.“ („Poor chap, the Communists broke his heart“).

Po návratu z Yorkshire do Londýna, jsem vyrazil na svůj poslední, třítýdenní autostop: přes Lake District k Loch Lomond a Loch Ness, výstup na nejvyšší horu Británie, Ben Nevis, s dvěma přátelskými Angličany, pak do Edinburku a Yorku.  Během autostopu jsem poznal rozmanité Brity. Když jsem si doma na mapě sečetl všechny ty trasy, které jsem autostopem v Británii sjezdil za jedny prázdniny, vyšla mi vzdálenost Brno – Stalingrad.

Na zpáteční cestu do vlasti jsem nastoupil na Victoria Station 25. září. Ještě jsem zase přenocoval v Paříži a zaplatil si zájezd do Versailles. Opět do Versailles jsem se dostal až po téměř půl století. Na svatého Václava 1948 jsem už byl doma. Ze zážitků jsem pak žil dalších patnáct let, než jsem směl opět vycestovat do Británie. Můj sklon ke studiu reálií má určitě nejhlubší kořeny v této první cestě. Celkem za život jsem vstoupil na britskou půdu jedenáctkrát.

Má zkušenost s USA je mnohem menší. Kromě prvního půlročního pobytu jako Fulbright scholar na Texas University v Austinu (ale s poznáním USA „from coast to coast“) v době politického uvolnění po pražském jaru následovaly jen dva maximálně třítýdenní pobyty, po roce 1989, a to ne dál na západ než Chicago a Pittsburgh. Osobní zkušenost s USA však mě přiměla začít pracovat na Slovníku amerikanismů, který nakonec směl vyjít (bez jména autora na vnější obálce) a byl zakoupen i několika univerzitami v USA. Mimochodem, o kvalitu slovníku se nepřímo zasloužil Gaddáfi v Libyi. Stavbu vojenských letišť totiž svěřil olomoucké firmě Pozemní stavby a jeden její inženýr mi na cestách na dovolenou domů při přestupu na letadlo v Římě kupoval americké týdeníky Time a Newsweek (obsahovaly nejnovější slovní zásobu na různá témata), a protože měl nějaký VIP pas, naše orgány mu západní tiskoviny nekonfiskovaly.

 

Jste spoluautorem jedné z nejznámějších učebnic angličtiny u nás (Angličtina pro jazykové školy). Jak se psaly jazykové učebnice za totalitního režimu?

Novou „Angličtinu pro jazykové školy“ měli v první polovině osmdesátých let psát učitelé z pražské jazykové školy. Ale když autorský tým delší dobu stále nebyl dohodnut, ministerstvo školství úkol přesunulo do Olomouce, kde se ředitelka jazykové školy zavázala sestavit pracovní tým. Uvedla, že J. P. je zkušený autor, vytvořil už čtyřdílná skripta „Angličtina pro anglisty“. Jako členka strany měla být ideovým garantem obou nestraníků: J.P. byl autorem celkové koncepce, textů lekcí a slovní zásoby, dr. Stella Nangonová z ostravské JŠ měla na starosti všechna cvičení. Kupodivu autoři měli skoro úplnou svobodu, redakce Státního pedagogického nakladatelství byla politicky velmi svobodomyslná. Takže z mé strany je tam pouze věta, že „v ČSR není nezaměstnanost“, což byla pravda, za socialismu existovala tzv. umělá zaměstnanost. Ovšem výroky jako „Lidé se tváří, že pracují a stát se tváří, že je platí“ by tam neprošly.

 

Dovolte mi poněkud nekorektní otázku. Proč je učebnicový Michal chytrý, sportovní a nadaný na jazyky, ale jeho sestra Zuzana „jen“ hezká a parádivá? Vždycky, když podle této učebnice vyučuji, je mi jí tak trochu líto…

Proč je Michal „clever“ a Susan “pretty“?  To neznamená, že chytrý Michal není hezký, ani že hezká Zuzana není chytrá. Ale u žen je krása opravdu velký dar, krok k úspěchu ve společnosti i v zaměstnání. Všimněte si zevnějšku žen – tiskových mluvčích (od ministerstev až po policejní sbor), moderátorek.  Hezká učitelka to má i ve třídě snazší (bohužel).

 

­Celou učebnicí Angličtina pro jazykové školy provází studenty příběhy ze života české rodiny Prokopových. Inspiroval jste se tak trochu u Vás doma? Přeci jen syn Prokopových se také jmenuje Michal, stejně jako ten Váš….

Hledal jsem krátké, zvučné příjmení, bez čárek a háčků, ale už si nevzpomínám, jak jsem přišel právě na toto. Ujalo se překvapivě. Americký lektor v Olomouci se učil česky podle Učebnice pro JŠ, a když se mu narodil syn, dal mu jméno Prokop. Z USA mi přišel dotaz od Čechoameričanky, co všechno vím o rodu Prokopových, „because they are also Prokops“.

 

Můj syn Michal sestru nemá, takže Zuzana je výplodem fantazie. Zato bydliště Prokopovy rodiny s adresou Concord 46 má oporu v realitě: bydlím na třídě Svornosti 46.

Učebnice zaujala dva žurnalisty. V deníku The Prague Post uveřejnil jeho redaktor Steven Logan článek (s ilustracemi z knihy) „The textbook case of Jaroslav Peprník” (4.10. 6. 2003), když se předtím nějak doslechl, že olomoučtí studenti anglistiky natočili krátký film o tom, jak se tato učebnice těžko shání (na ulici jsou oslovováni lidé: „Neměl byste na prodej …?“).  Film končil rozhovorem s „pretty Susan“ (v její roli jedna studentka z anglistiky) v bytě na Concord Street 46. Českého redaktora Jana Čápa o šest let později zaujalo to, že se v pražském metru dívka učila z této učebnice, dvacet let staré. Přijel do Olomouce pořídit se mnou interview a výsledkem byl článek „Praotec anglistiky: osud autora nejpopulárnější učebnice v Česku.“ Týdeník „Instinkt“ 2009, č.45 z 12.XI., s.58-61.

 

Jak vznikala dvoudílná učebnice Angličtina pro pokročilé?

Mrzelo mě, že vysokoškolští studenti angličtiny stále nemají učebnici na přiměřené úrovni. V Praze na filozofické fakultě se většinou užívala učebnice Gottheinerová – Tryml, koncipovaná pro ekonomy (její autoři učili na VŠE). Při předchozí práci na čtyřdílných skriptech „Angličtina pro anglisty v I.-VIII. semestru“ jsem nasbíral jisté zkušenosti a nyní navíc se profesor Poldauf ujal lektorování mého výkladu gramatiky a dr. Don Sparling jazykové revize textů. Nakladatelství rozhodlo, že v učebnici nemají být žádné obrázky a že nebude vydán klíč ke cvičením, ale jinak spolupráce s redaktorkou Líznerovu v SPN byla výborná. Díl první „Angličtiny pro filology I-II“, tak se totiž původně jmenovala, byl schválen ministerstvem školství roku 1983 a díl druhý 1985.

 

Od prověrky na univerzitě v roce 1970 jsem nesměl přednášet, jen vést praktická cvičení jazyka. Také povolení kandidátské práce stále nepřicházelo, takže jsem měl čas intenzivně číst současnou i starší anglickou literaturu a dělat si hojné výpisky frází, idiomů, kolokací. Za těch 12 let, než mi strana a vláda kandidaturu povolila, jsem stačil přečíst 135 knih od 38 spisovatelů vydaných mezi roky 1938 až 1989. Vím to přesně, protože jsou vypočteny v mé kandidátské práci na téma „Collocations of „sun“ (ty jsem excerpoval soustavně).

 

Na žádost nakladatelství byl v dalším vydání změněn název učebnice, protože knihkupci prý váhali s objednáním původního titulu, neboť filologů chodí k nim málo. Ale „pokročilí“ chtěli být všichni zájemci o angličtinu. Těšilo mě, že jsem tak ve dvou sadách mohl poskytnout učebnice angličtiny pro osm let: „Jazykovka“ byla plánována pro čtyři roky, „Pokročilí“ pro další čtyři. Pro pátý ročník studia angličtiny jsem nic nevytvářel, protože studenti v posledním ročníku hlavně píší diplomky a absolvují různé výběrové semináře.

 

Co Vás vedlo k sestavení čítanky anglických textů vybraných z denního tisku s názvem Journalistic English?

Po roce 1990 jsem si řekl, že studenti anglisté by měli mít k dispozici i texty na témata, jež se normálně v učebnicích nevyskytují, to jest texty novinářské. S otevřením hranic po roce 1989 se velmi zvýšila úroveň mluvené angličtiny českých studentů (díky cestování, pracím jako au pairs apod.). Jednou jsem naše studenty zkoušel v dvojici s americkou lektorkou, dobrovolnicí z Peace Corps, a když jsem pochválil plynulost projevu a výslovnost zkoušené osoby, lektorka suše poznamenala, že studentka znala jen „street English“, tj. její slovní zásoba se omezila na to, o čem se bavili v cizině, ať v rodinách nebo s kamarády, ve svém zaměstnání a při náhodných setkáních na cestách. Proto jsem sestavil čítanku, jež vyšla pod názvem „Journalistic English“. Je určena pro středně a výše pokročilé. Obsahuje přes čtyři sta autentických textů z britského tisku, převážně z deníku The Times, který jsem měl k dispozici v centru Britské rady. Texty jsou roztříděny do třiceti okruhů, jako etiketa všedního života, dětství a dospívání, manželství a domov, zábava a sport, zdraví, vzdělání, náboženství, nehody a katastrofy, zločinnost, terorismus a válka, krajina, zvyky, příroda živá a neživá, historie atd. Kniha vyšla bohužel v malém olomouckém soukromém nakladatelství, a tak neměla velkou publicitu. Stejné nakladatelství vydalo mé „Ilustrované reálie Británie a USA“, kde za anglickými texty následují jejich české překlady, takže jsou vhodné už pro středně pokročilé. A, last but not least, je tam 235 ilustrací a 150 portrétů britských a amerických spisovatelů a soupis 1 380 významnějších děl přeložených do češtiny a zde seřazených podle roku českého vydání.

 

 

V dnešní době se angličtina většinou vyučuje podle zahraničních učebnic, v nichž nenajdete jediné české slovo, natož pak vysvětlení anglické gramatiky v češtině. Domníváte se, že je možné osvojit si z tohoto typu učebnic dobrou znalost cizího jazyka? Nebo byste doporučil spíše studovat angličtinu „na pozadí češtiny“?

Zahraniční učebnice jsou přitažlivé v prvé řadě díky bohatství svých ilustrací, nápadité grafice a kvalitního papíru i tisku. Oslňují na první pohled. Také obsahují mnoho užitečného, autoři měli četné nápady, jak zpestřit výuku. Za hlavní nedostatek učebnic jako Headway, Cambridge, Mainline atd. pokládám to, že nejsou šity na míru nám, Čechům, např. v mluvnici někdy procvičují to, co v češtině nedělá problém, jako rozdíl „from – to“, zatím co Češi tápají v užití předložek „with – by“ nebo „at – in“. Učebnice jsou totiž určeny současně pro trh v Evropě, Africe a Asii, což se potom odráží v textech: autoři chtějí (respektive musí) zavděčit se žákům na všech všem kontinentech, a to se obvykle děje na úkor oblasti anglo-americké, takže např. cestovatel dříve vystupuje na Kilimandžáro než na Ben Nevis nebo žák má zodpovědět otázku „Who is Mrs Gándhí?“ Autoři také předpokládají, že uživatel učebnice dlouhodobě pobývá v Británii, a proto má ovládat anglické obchodní značky spotřebního zboží. Závěrem bych řekl, že kdo má chuť a výdrž, kdo má motivaci, naučí se z jakéhokoliv materiálu. Říká se, že Masaryk získal základy angličtiny srovnáváním textů Nového zákona v bibli anglické a bibli české. A já sám jsem začínal lekcí „Human body“. Ale samozřejmě potěšil mě neznámý student, který po přijímací zkoušce na anglistiku mi přišel poděkovat slovy: „Tři roky jsem se učil z Angličtiny pro jazykovky“ a přijímačky jsem udělal, zatím co mnozí jiní, kteří měli šest let angličtinu na gymnáziu, zkoušku neudělali.“  Zkrátka, česká a zahraniční učebnice by se mohly vhodně kombinovat a doplňovat.

 

Naučit se cizí jazyk znamená spíše „pot a dřinu“ než zábavnou činnost. Dnes se ve školství příliš požaduje podávat vše zábavně. Ale škola má být i školou pro život, a až absolvent nastoupí do zaměstnání, šéf mu nebude zadávat úkol zábavnou formou. Čili škola by měla cvičit i v pracovní disciplině. Ale znovu připomínám důležitou roli motivace. Když jsem předsedal u jedněch závěrečných zkoušek na Jazykové škole, zaujal mě svým výkonem jeden mladý muž: mluvil plynně. Ptal jsem se ho, koho měl na konverzaci. Odpověděl: „Jako učitel jsem byl přidělen na ZŠ v pohraničí. Nebylo tam člověka, se kterým bych si mohl povykládat, tak jsem chodil pěšinami v krajině a nahlas mluvil anglicky sám k sobě, o tom, co vidím, na co myslím, co jsem udělal nebo neudělal. Nosil jsem s sebou slovník a hned si vyhledal slovíčka, která mi scházela“. Třeba však dodat, že z předchozího jazykového kurzu už znal správné struktury větné, takže nedělal větších chyb.

 

 

Na čem v poslední době pracujete?

Posledních dvacet let jsem sbíral materiál o percepci Česka v anglofonních zemích a o percepci těchto zemí u Čechů. Na podzim 2016 vyšla dvousvazková antologie „Anglofonní svět a Češi: kontakty a percepce. Lexikon osob od středověku po rok 2014“ (na tisíci stran přes 3 000 hesel, osob). Je to 6. a 7. svazek trilogie, jejíž první svazek, „Anglie očima české literatury od středověku po rok 2000“, byl vydán r. 2001. Rok poté vyšla dvousvazková „Amerika očima české literatury od vzniku USA po rok 2000“ a nato opět dvousvazková antologie „Češi a anglofonní svět“. Období tvorby učebnic angličtiny pro JŠ a pro vysokoškolské anglisty mi tak trochu připadá jako věk dávno minulý. A je tu ještě další neučebnicová činnost: po roce 1989 čeští historici umění mohli začít vydávat své monografie i v anglickém překladu, a tak je na mém kontě asi tucet titulů.

 

 

Jste spokojen se současným stavem české anglistiky a amerikanistiky? Vidíte kolem sebe růst nové, nadějné talenty?

Vidím problém v množství odborných statí, které vycházejí ve sbornících a časopisech. Přečíst všechno je nezvládnutelné. Na literárních konferencích bývají referáty na úzké téma, např. o jednom současném románu (publiku zcela neznámém) a probíhá několik sekcí současně, takže účastník vyslechne jen zlomek toho, co konference nabízí. A přibývá i osob, které přednesou svůj referát a zmizí, o další se nezajímají.

 

Další problém vidím v nadměrné administrativní zátěži. Zatímco Poldauf napsal vyjádření k diplomce na 5-10 řádcích, dnes se očekávají od recenzenta 1-2 strany a posuzovatelé mají být dva.

 

Talenty byly, jsou a budou a téměř vždy se prosadí (trochu štěstí je však potřeba, např. místa v oboru jsou obsazena jednou generací na deset i více let). Připomínám také výrok Járy Cimrmana: „Množství talentu v národě je konstantní, pouze obyvatelstva přibývá.“ Za hrozivý jev považuji odklon od čtení literatury u dnešní mladé generace. Povídání si na sociálních sítích a poslech populární hudby člověka neobohacuje, neseznamuje ho s osobami z jiného okruhu, než je ten jeho (jeho věku), s odlišnými postoji a osudy, nemluvě o jiném životním prostředí, je-li to literatura zahraniční.

 

Co právě čtete?

V posledních třech-čtyřech letech čtu více, protože se slábnoucím sluchem málo rozumím rychlým dialogům v moderních filmech. Já měl filmy vždycky rád a jako člen filmového klubu jsem v 60. letech zhlédnul mnoho ze světové klasiky. Nyní ušetřený čas věnuji rozmanité četbě. Mé poslední čtyři knihy byly: Autobiografie českého žida A. Hermana, který žil v exilu v Anglii 1939-45, pak tři roky ve vlasti, pak deset let ve vězení a v uranových dolech („britský špion“), od 1968 opět v anglickém exilu. Antologie „Doba z druhé ruky“ od S. Alexejevičové předkládá svědectví jak o stalinském, tak o současném Rusku. A v době kolem Vánoc každý rok čtu útěšnou starou literaturu. Loni to byla Jiráskova rozsáhlá kronika „U nás“, letos jsem si zopakoval „Západ“ a „Zapadlé vlastence“ K. V. Raise. V listopadu jsem měl období klasiků sci-fi a anglické autobiografie (Robert Graves: „Good-bye to All That“ – vlastní životopis napsal ve svých 31 letech!,  a S. Sassoon: „Memoirs of a Fox-hunting Gentleman“ – mám totiž atlas Anglie zachycující všechny revíry honů na lišku). Předtím se mi líbili dosud mně neznámí romanopisci Flann O‘Brien („Třetí policista“) a William Boyd („Pod hvězdnatou vlajkou“) a Reaganova autobiografie. Rád si čtu v desetisvazkové „Velké zeměpisné encyklopedii“ o pamětihodnostech naší vlasti a ve 20 svazích „Toulavé kamery“ o místech, kde jsem byl, i o těch, která už neuvidím.

 

Máte nějakou radu do života pro své kolegy angličtináře?

Nemám. Snad až na poznání, že cizí jazyk je zdrojem pokory. Nikdy jej nebudete znát jako rodilý mluvčí. „Life is short, English is long“, někdy varuji začátečníky.  Žádné „Anglicky za tři měsíce“ jako na plakátku v tramvaji (brzy poté tam bylo vyvěšeno od konkurence „Anglicky za tři týdny“). Jednou na můj depresivní postoj známá Angličanka reagovala slovy: „Nezáleží na tom, jak to říkáš, důležité je, co říkáš.“  Poopravil bych to na: „nezáleží úplně., důležité je také …“  Ale je třeba být připraven na to, že „cizí jazyk“ znamená „lifelong learning“. A kdy je „life long?“ K tomu přispějí geny, životní optimismus, fyzická práce (nikoliv jen sporty) a chůze po rovině i po schodech (všiml jsem si, že někteří naši studenti už jako američtí jedou z 1. patra do přízemí výtahem).

 

Nakonec mi dovolte citovat jeden výrok Oscara Wilda, který se mi líbí: „Staří věří všemu, lidem středního věku je vše podezřelé, a mladí všechno vědí.“

search