Už asi týden si čtu diskusi, která běsní na facebooku ohledně jednoho nevinného článku překladatelky, která popsala jeden svůj pracovní den. Stěžuje si na nevalný výdělek a stres, který při zadání překladatelské práce prožívá. Její článek mě nijak nepohoršuje ani podle mě nemá za cíl degradovat překladatelské dovednosti či překladatelské povolání. Podle mě je to zpověď toho, jak si cení sebe a své hodnoty. A z tohoto pohledu je článek zajímavý.
Nevím, jak vás, ale mne už debaty o ceně překladu docela unavují. A neutuchající boj za likvidaci překladatelů, kteří překládají pod cenou obzvláště. Zajímalo by mě, jestli nějaká jiná profese vynakládá tolik energie na odvrácení nízkých honorářů. Musím se ale přiznat, že jsem to taky dělala.
Jenže pak jsem si uvědomila, že to není můj boj, že s nízkými cenami za překlad se musí vypořádat ti, kteří je účtují. Možná, že si toho mnozí nevšimli, ale překladatelství je práce na volné noze, každý je odpovědný sám za sebe a každý je strůjcem svého štěstí. Chce-li někdo překládat od soumraku do úsvitu a od úsvitu do soumraku a živořit, ať tak činí. Já nechci. Chci jít na procházku se psem, sportovat, koupit si, co chci, studovat a věnovat se dětem. Svou hodnotu překladatele nepočítám na počet přeložených normostran, spíš na ocenění dobře odvedené práce a uznání kolegů.
A jak hodnotu pozná zákazník? V tomto směru nám doba docela nahrává, alespoň tedy pokud se týče angličtiny. Řada klientů přece anglicky umí, určitě si mnoho z nich už něco překládalo samo, takže také ví, že přeložit desetistránkový text trvá nejméně jeden den, že bez znalosti daného oboru to tak úplně nejde a že nad formulacemi v rodném jazyce se při překladu dají trávit hodiny. Z této rovnice jim vyjde že, pokud chtějí, aby byl překlad kvalitní, není možné očekávat, že ho pořídí za cenu úklidových služeb.
